Nic není jak se zdá...

20. červenec 2008 | 23.43 |

Po kozačce mi stéká polorozpuštěný sníh a já mám strach co se bude dít dál... Snažím se vyhnout tomu přímému pohledu, který ke mě stále vysílá. ,,Ohromě jsi vyrostla, teď je ztebe opravdový kus." promluví na mne a já ztuhnu, chvili jsem nějak mimo realitu když někdo prudce otevře dveře a nasedne do auta. Je to máma... Veškerý strach je v tu chvíli ten tam a já, máma a ten Neznámí se vydáváme vstříc cestě. Během celé cesty která trvala bez mála 4 hodiny nikdo nepromluví ani slovíčko máma kouká zamyšleně z okna a slzy ji tečou potvářích, já koukám na mámu a brečím protože brečí ona a ten muž si potichounku pobroukává nějakou písničku. Už mi nepříjde tak chladný a protivný, právě že naopak občas na mne pohlédne přes zpětné zrcádko a vlídně se pousměje. V pouští tak do mého srdíčka malilinkatou jiskřičku naděje že bude zase dobře, že už nikdo nebude maminku trápit a budem žít spokojeně. Z myšlenek mě vytrhne vibrace telefonu, který má muž u sebe. Letmo pohlédne na displej a zvedne to. ,, .Sì... Sì.... benissimo.... arrivederci...." CO??? je jediná otázka která mi projede hlavou. Když tu náhle začne touhle nesmyslnou řečí mluvit i máma. Diskutují jako by se najednou potkali po sto letech dva nejlepší přátelé. A já? Já jen zírám na to že máma tohleto umí...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře